Ceníme si stálé podpory v této těžké době, děkuje fanouškům obránce Jan Štibingr
Jaké byly první pocity při návratu na led?
Bylo to výborné, protože čekání bylo vážně dlouhé a já se nemohl dočkat. Škoda, že jsme nakonec nevyhráli, ale věřím, že ty body už brzy přijdou. Ze začátku jsem si musel zvyknout na tempo hry, ale rychle se to zlepšilo, po pár střídání už jsem to nevnímal a šlo to samo.
Krajem sezóny sis přivodil zranění v horní části těla. Jak probíhala Tvá rekonvalescence?
Po konzultaci s lékařem a fyzioterapeutem jsem měl nastavený individuální plán. Celou dobu jsem trénoval s jasným cílem, tedy zhojit zranění a zabránit tomu, aby se vrátilo. Teď už můžu říct, že vše dobře dopadlo a já se cítím dobře. Děkuju všem, kteří mi v této době pomáhali, bez nich bych se v sobotu na led nevrátil.
Z Tvých mládežnických let nejvíce vyniknou americká angažmá v sezóně 2016/2017 a o tři roky později. Co Ti dala do života?
Zpětně jsem za to nesmírně vděčný i po osobní stránce, nejen hokejové. Člověka to vychová, musí se oklepat, poradit si s cizím jazykem. My se tu angličtinu tady nějakým způsobem naučíme, ale pak v praxi rychle zjistíte, že se používá úplně jinak, jsou tam nářečí, dialekty… V Americe jsem chodil i na střední školu, takže vypilovat jazyk byla v mém případě nutnost. Dnes to využívám samozřejmě hlavně v kabině, když hraju s cizinci, případně při cestách do zahraničí.
Hokej a studium, to je v Americe populární a ceněná kombinace…
Jistě, jak jsem říkal, je to zkušenost na celý život. Chodil jsem na státní střední školu ve městě Monticello v Minnesotě, tedy přímo v místě, kde sídlil klub, za který jsem tehdy hrál. Nastoupil jsem tam v rámci studijního programu ještě s jedním mladším spoluhráčem s pražské Slavie. Znal jsem se s jeho tátou, který mi poradil, ať to jdu zkusit zároveň s tím hokejem. A jak jsem řekl, rozhodně to nebylo špatné rozhodnutí (úsměv).
Jaký to byl hokej co do kvality a stylu?
Minnesotě se ve Spojených státech přezdívá „State of hockey“ a má to zasloužené. Skutečně tam i ten středoškolský hokej byl na velmi kvalitní úrovni s dobrým konkurenčním prostředím. Náš tým se na konci sezóny dostal na závěrečný turnaj. Hrálo se v aréně týmu Minnesota Wild, který působí v NHL. Patnáct tisíc diváků, luxusní zázemí… Bylo to jedno z nejlepších období mé hokejové kariéry.
V roce 2020 došlo na návrat domů. Plánoval jsi to?
Když jsem končil v té americké juniorské lize USHL, nechtěl jsem se vrátit domů a zvažoval jsem, že půjdu na univerzitu. Bohužel to byl rok 2019 a v zimě začal covid. Situaci zachránil můj agent, který přišel s nabídkou právě z Liberce – smlouva na tři roky. Amerika mlčela a Bílí Tygři v té době byli ve velmi dobré formě, sledoval jsem je, líbily se mi. Tak jsem šel do toho a vrátil se do Čech. Už to byl jiný hokej, seniorská soutěž, ale na to už jsem si zvykl sezónu předtím. V ročníku 2018/2019 jsem hrál za Slavii v první lize.
V první lize jsi sbíral zkušenosti už dřív díky hostování v Benátkách nad Jizerou. Se současnou MAXA ligou ses ale mohl seznámit poprvé až loni.
Ano, do Litoměřic jsem přišel na sezónu 2024/2025 a bylo to po komplikovaném ročníku v extraligové Mladé Boleslavi. Té se nedařilo, došlo ke změně trenérů, k tomu nějaká zranění… Litoměřice, to bylo od sezóny 2018/2019 teprve podruhé, kdy jsem odehrál většinu roku za A-tým v první lize, ale zvykl jsem si rychle. Krásnou vzpomínku mám na jeden zápas v extralize, kdy jsem v rámci střídavých startů nastoupil za Spartu zrovna proti „svému“ Liberci (smích).
Jak vznikla spolupráce se zlínskými Berany?
S panem manažerem Srdínkem jsem se poznal během sezóny 2018/2019 na Slavii, když říkal, že na mě slyšel samé dobré reference. Zůstali jsme spolu v kontaktu i během mého předloňského angažmá v Boleslavi, já ale čekal na případnou nabídku z extraligy. Letos v létě jsem komunikoval s Českými Budějovicemi, ale to nakonec padlo a chtěly po mně opět sáhnout Litoměřice. Já dal ale přednost Zlínu, protože už jsem tu měl ten navázaný kontakt.
