V mládeži jsou nejdůležitější individuální dovednosti, trenéři potřebují důvěru, říká Lukáš Buchta

Jak ses v mládí dostal k hokeji?

Jako první mě na zimák přivedli rodiče. Vedl to tam tehdy pan Králík a pamatuju si, že ve škole bruslení tehdy bylo strašně moc dětí. Od prvního tréninku mě to moc bavilo, a tak jsem u toho zůstal. Do sedmé třídy jsem závodně hrál i tenis, který mi tehdy šel možná i víc než ten hokej. Víc mě to ale táhlo k hokeji, hlavně proto, že to je kolektivní sport, a to se mi líbilo.

Věděl jsi od malička, že by ses s hokejem chtěl podívat do světa?

Když je člověk malý, tak to tolik nevnímá. To až pak kolem té osmé, deváté třídy. Hlavně v dorostu jsem si pak uvědomil, že bych hokej mohl hrát i profesionálně a od té doby jsem do toho dával maximální úsilí, abych se s hokejem někam do světa podíval.

Jaké jsou tvé nejoblíbenější vzpomínky na léta ve zlínské mládeži a reprezentaci?

Těch momentů je víc. Náš ročník byl hodně silný, vyhrávali jsme spoustu mistrovských titulů. Z těch si nejvíce vybavuji devátou třídu, když jsme pod panem Zdeňkem Svobodou vyhráli titul na turnaji ve Vítkovicích. No a dva roky na to jsme získali i titul ve starším dorostu, tehdy s panem trenérem Zdeňkem Čechem na finálovém turnaji ve Velkých Popovicích.

V reprezentaci toho bylo taky hodně. Vybavuje se mi třeba konkrétní zápas v sedmnáctce. Spousta lidí mi tehdy nevěřila. A já jsem byl hned ve svém druhém reprezentačním zápase proti Finsku vyhlášen nejlepším hráčem utkání. To mi dodalo hodně sebevědomí a lidé mě nechali být. Tři měsíce na to jsme pak letěli na U17 World Challenge do Winnipegu, což byla naprostá nádhera. Do té doby jsem nikdy nic takového neviděl, byla tam obrovská konkurence včetně hráčů, kteří jsou dnes hvězdami v NHL.

V devatenácti letech jsi odešel do zámoří na univerzitu. Jak jsi zvládal samostatný život daleko od rodiny?

Nejdřív jsem šel na rok do juniorky do týmu Sioux Falls, kde se mi dařilo a na konci sezóny jsme dokonce vyhráli Clark Cup, což jsem dokázal jako vůbec první Čech. I díky tomu pak o mě v zámoří byl zájem. Nakonec jsem si vybral univerzitu v Nebrasce, kde jsem ten zájem cítil největší a dostal jsem tam dobré stipendium. Studoval jsem tam byznys zaměřený na finance. Univerzita byla nádherná, měli tam tehdy úplně nový stadion, všechno jsem tam měl zařízené. Trenér měl obrovské zkušenosti, byl to jeden z nejznámějších univerzitních trenérů. Ten skok z USHL byl obrovský, nakonec jsem tam ale strávil čtyři roky.

Jak těžké je se v takové konkurenci kvalitních hráčů prosadit?

Je to velice náročné. Chodili tam samí hráči, kteří předtím hráli první dvě lajny v USHL, někteří i v americké osmnáctce. Všichni to byli TOP hokejisté. Aby se tam člověk prosadil, musí v prvé řadě skvěle bruslit. Když se dnes podíváme na univerzitní soutěž, tak je to taková laťka toho, kam hokej směřuje a je to tam právě hodně o kvalitním bruslení. Zároveň ale na tom člověk musí být velmi dobře i po silové a mentální stránce, musí mít určité výškové parametry, protože menších kluků tam moc nehraje. Když se na to podívám zpětně, tak v našem týmu měli všichni minimálně 185 centimetrů. Hlavně ale hráč musí ukázat, že chce, že je pracant a má dobré návyky na ledě i mimo něj. Musí tomu týmu dát něco navíc, protože univerzita do něj investuje nemalé peníze a dělá všechno pro to, aby se v něm nezmýlila.

Jak vlastně hokejový život na univerzitě funguje?

Je to tam všechno velice dobře provázané, sport a škola je tam jedna instituce. Předměty ve škole byly časově přizpůsobené tomu, abychom stíhali všechny tréninky včetně posiloven. Zároveň ale platilo, že když hráč neměl dobré výsledky ve škole, tak nehrál. Byly případy, že někdo neudělal zkoušky, a tak ho buď vyhodili úplně, nebo dostal třeba stopku na deset zápasů.

Měl jsi vedle hokeje a studia vůbec nějaký volný čas?

Upřímně moc ne, první dva roky vlastně vůbec. Zezačátku jsem trochu zápasil s angličtinou, protože ten jazyk začal být hodně odborný a tam už toho z hovorové angličtiny moc nepoužiješ. Musel jsem se tedy hodně učit jazyk, a i to mě stálo spoustu času. Přes léto to bylo lepší, během podzimního a jarního semestru se ale létá na zápasy přes celou Ameriku a do toho člověk chodí do školy. Dopoledne je škola, pak trénink a po něm zase škola. A klukům z Evropy to studium v angličtině vždycky zabere víc času než rodilým mluvčím.

Doporučil bys takovou zkušenost dnešním mladým hráčům?

Doporučil. Na druhou stranu si spousta lidí musí uvědomit, že na ně nikdo nebude čekat, na to jedno místo jsou tam stovky nebo možná i tisíce dalších zájemců. Hokejový trh je v mládeži v Kanadě a v Americe podstatně větší než u nás. Když ale hráč zůstane pokorný, tak může uspět. Musí tam z jeho strany být stoprocentní disciplína, neexistuje žádné takové to naše české machrování, se kterým se občas setkáváme. Hodně se tam totiž dbá i právě na tyto osobní vlastnosti. Díky té konkurenci mají spoustu skvělých hokejistů, ne všichni jsou ale po osobní stránce tak vyspělí, aby zvládli i situace, ve kterých jde opravdu do tuhého.

Jak se nyní cítíš v roli trenéra?

Abych pravdu řekl, moc se toho pro mě nezměnilo. Příprava je pro mě víceméně stejná, už když jsem hrával, tak jsem se na zápasy i tréninky snažil připravovat s maximální profesionalitou. Tyto vlastnosti jsem si jen přenesl do trénování.

Inspiruješ se při své práci s mládeží i svými zkušenostmi ze zámoří?

Určitě ano, spousta mých bývalých spoluhráčů dnes trénuje, ať už v juniorkách nebo na univerzitě. Komunikuji s nimi i se svými bývalými trenéry. Hokej jsem hrál dlouho, prošel jsem všechny mládežnické reprezentační kategorie, dvakrát jsem byl i v seniorské, takže těch trenérů jsem měl strašně moc a od každého jsem se snažil si něco vzít. A to jak to dobré, tak i to, co se mi třeba nelíbilo a sám bych to jako trenér aplikovat nechtěl. Všechny tyto zkušenosti dnes během trénování využívám.

Co konkrétně se podle tebe v zámoří dělá jinak?

Myslím, že jsou do celého procesu hráčského rozvoje podstatně méně zapojení rodiče. Mnohem více důvěřují trenérům a nechávají je dělat svou práci, kterou znají. Samotné tréninky jsou mnohem více zaměřené na psychickou přípravu, videopřípravu na konkrétní soupeře a podobně. Tréninky jsou delší, více se bruslí, trénují se vyrovnané situace jeden na jednoho, dva na dva a tak dále. Myslím, že i v Česku jde spousta trenérů správným směrem, rodiče by jim ale podle mě měli více důvěřovat a nechat je dělat to co umí.

V roli mládežnického trenéra ve Zlíně působíš třetím měsícem. Jak na tebe zdejší prostředí působí?

Určitě se to hodně zlepšilo, hlavně to zázemí. Když jsem tu před deseti lety v mládeži hrál, rozhodně to nebylo na takové úrovni. Když se podívám na trenéry, všichni jsou to bývalí profesionální hráči, kteří hrávali na vysoké úrovni a dobře tomu rozumí. Všechny hlavně trénování baví, nebereme to jako práci, ale spíš jako koníček a příležitost předat dál své zkušenosti. Proto tu ostatně jsme, dáváme tomu maximum a chceme především klukům pomoci se rozvinout jak po fyzické, tak po psychické stránce.

Jak bys zhodnotil letní kemp, který proběhl tento týden?

V první řadě bych zmínil, že na něj máme velmi dobrou zpětnou vazbu, jak od rodičů, tak hlavně od samotných kluků, které to bavilo a spoustu jim to toho dalo. Myslím, že z hlediska organizace je vždycky co zlepšovat a na čem pracovat, ale určitě to bylo dobré. Zaměřili jsme se hlavně na individuální dovednosti, které jsou v dnešním hokeji strašně důležité. A to včetně bruslení, kvalitní návyky a rovnovážn situace ve hře. Bez těchto tří pilířů je velmi těžké být v dnešním hokeji úspěšný a už od mladého věku na nich hráči musejí neustále pracovat. I během té krátké doby jsme viděli, že spousta kluků se opravdu zlepšila, což je super.

Jaká je tvá osobní vize do budoucna?

Nikdy jsem o tom takhle úplně nepřemýšlel. Určitě by mě bavilo trénovat třeba mládežnickou reprezentaci, třeba šestnáctku nebo sedmnáctku. To je asi takový můj cíl. Je to ale běh na dlouhou trať, určitě se ale vidím spíš v mládeži než v seniorském hokeji.