Bratři ve žlutomodrém: Od Koželů po Bukartse (2. díl)

 

Stavjaňovi: bratrovi kapitánem
Ve Zlíně si bratři Antonín a Miroslav Stavjaňovi zahráli spolu dvě sezony (1986–1989), předtím, než o pět let starší Antonín odešel do zahraničí. V té době i svému bratrovi dělal kapitána. „Chtěl bych ho vést. Má větší předpoklady, než já,“ tvrdil Antonín Stavjaňa, když jeho bratr válel v dorostu. „Vzpomínám na to v dobrém. V té době byl už reprezentant. Byl pro mě největší vzor,“ vyznal se Miroslav Stavjaňa. Později se potkali i ve Vsetíně, kde spolu slavili titul v roce 1995.

 

Vodákovi: minuli se
Potomci klubové legendy Jiřího Vodáka se v jednom týmu nepotkali. David Vodák zasáhl do 2 zápasů v sezoně 1991/92, Jiří Vodák ml. pak do osmi utkání v ročníku 1993/94.

 

Přikrylovi: epizoda
Pouze v posledních dvou zápasech sezony 1968/1969 v únoru doma s Košicemi (6:4) a na ledě Kladna (4:7) si bratři Stanislav a Jan Přikrylovi zahráli spolu v jednom týmu Gottwaldova. V jedné formaci se ale nepotkali. Mladší Jan nastupoval na křídle čtvrté pětky.

 

Koželovi: ti první
Jsou první bratrskou dvojicí, která v tehdejším Gottwaldově hrála spolu nejvyšší soutěž (60–68). Jinak ale spolu Bohumil a Josef Koželovi váleli dlouhá léta předtím. „Byl technicky zdatný hokejista a jeden z nejlepších centrů, kteří ve Zlíně v té době byli,“ vzpomínal jeho bratr Bohumil Kožela. „Měli jsme spolu vřelý vztah,“ vyprávěl kdysi Bohumil Kožela o svém čtyři roky mladším bratrovi, který v roce 2002 zemřel.

 

Jenáčkovi: zlata v jiném týmu
Oba mají extraligové zlato, bratři Luboš a Martin Jenáčkovi jej však vybojovali každý v jiném týmu. Luboš je mistrem 1995 se Vsetínem, Martin slavil o devět let později doma ve Zlíně. „Moje dílčí úspěchy ho nakoply. Viděl, že dřina k něčemu vede,“ vykládal po titulu v roce 2004 Luboš Jenáček. Ve Zlíně se minuli. O tři roky starší Luboš začínal v sezoně 1990/91, mladší Martin až o osm let později v roce 1999. S bratrem v jednom týmu se sešel pouze během sezony 1994/1995 v Kroměříži. Častěji hráli proti sobě. V baráži o první ligu vznikla i potyčka. „Vyšel jsem z ní vítězně,“ začal Luboš, ale Martin kontroval. „To snad ne! Když jsem viděl, jak je nastartovaný a žduchl do mě, tak jsem vypěnil a poslal k ledu. Měl jsem z toho radost,“ vykládal později Martin.

 

Čechovi: mají oba tituly se Zlínem
O pět let starší Martin Čech slavil ve Zlíně titul v roce 2004, jeho bratr Filip na tom samém místě zvedl mistrovský pohár o deset let později. „Jsme oba rádi, že když jsme někde spolu, můžeme se pochlubit, že jsme oba byli u největších úspěchů zlínského hokeje. Poplácá mě po ramenou, že to za to stálo a v podstatě jsme dosáhli toho, s čím jsme do hokeje šli,“ vykládal Filip Čech.
Společně se svým bráchou se ve Zlíně potkal pouze jednou v sezoně 2007/2008. Byla to má poslední sezona ve Zlíně, která se nám příliš nepovedla. Hráli jsme spolu v jednom mančaftu, ale v jedné pětce jsme se nepotkali,“ vybavil si Martin Čech. V jedné formaci je však nechali hrát v Brně, ještě v dobách první ligy (2001/2003). „Brácha měl asi dvacet let a v naší lajně odváděl černou práci a já dával góly. Vlastně mě naše spolupráce tehdy katapultovala zpátky do Zlína,“ vybavil si Martin.

 

Pšurní: dvojčata i na ledě
Už od žáčků hrají spolu v jedné lajně, jsou na sebe zvyklí, na ledě si dovedou vyhovět a nikdy mě nenapadlo, že by měli jít od sebe,“ vyprávěl jejich otec a trenér Radek Pšurný, když byli jeho synové Roman a Michal v dorosteneckém věku.
Za Zlín se potkali epizodně v sezoně 2003/2004, když vyšli z juniorky. Poté spolu v Baťově městě odehráli většinu nevydařené sezony 2007/2008. „Jsem rád, že můžeme hrát spolu,“ vykládal Roman, který je o deset minut mladší než jeho dvojče Michal. „Nejsme příliš fyzicky disponovaní, musíme soupeře přehrávat chytrostí. Právě v tom a v sehranosti a snaze vyhovět si je naše síla,“ popisoval bratrskou souhru Michal.
Společně kromě Zlína hráli v zámoří v dresu Medicine Hat Tigers, v Ústí nad Labem či Českých Budějovicích.

 

Kaňkovští: Co brácha, nepřišel by? Akce: buly, rána a gól
Bratři Roman a Petr Kaňkovští prošli spolu hned třemi extraligovými kluby včetně Zlína. A sbírali medaile. Doma v Jihlavě spolu váleli dokonce dvakrát a poté ještě i ve Znojmě, než v roce 1999 Roman kvůli zdravotním problémům zabalil kariéru.
„Fungovala i shoda náhod. Já vždycky někde začal sám a v klubu říkali: Co brácha, nepřišel by? Většinou to tak dopadlo. Dovedli jsme se ale prosadit i jeden bez druhého,“ směje se.
Přesně podle tohoto scénáře přišel do Baťova města nejdřív Roman v roce 1992, o rok později už zamířil ke svému o čtyři roky staršímu sourozenci i Petr. Oba si pak v roce 1995 pověsili na krk stříbro po prohraném finále se Vsetínem.
Bratři si na ledě náramně vyhověli, často předváděli skvěle nacvičený signál: útočník Petr vyhrál buly, přihrál puk na modrou čáru a obránce Roman napálil kotouč do branky. „Shodou okolností se nám akce párkrát povedla i v přímém televizním přenosu. My slízli smetanu, ale šlo o práci celé pětky,“ zdůrazňuje dobrý technik. „S Petrem jsme si vyhověli. Později nás dávali k sobě pořád. Já byl pomalejší, ale na ledě jsem uměl přemýšlet,“ popisuje Roman Kaňkovský.

 

Bukartsovi: góly z Lotyšska
Mají jeden primát, který už jim nikdo neodpáře. Roberts a Rihards Bukartsovi jsou vůbec první zahraniční bratrskou dvojicí ve Zlíně. V přípravných zápasech dokonce naskočili i v jednom útoku. „Roberts je můj mentor a vzor. Jsem strašně rád, že si s ním zahraju. Můžu se od něj hodně naučit. Doufám, že to bude přínos pro mě i pro Zlín,“ vykládal po svém příchodu do Baťova města, na kterém měl velký podíl i o šest let starší sourozenec Roberts.
„Jsem rád, že budu hrát se svým bratrem v jednom týmu. Spolu jsme si zahráli už minulou sezonu na mistrovství světa v hokeji. Budeme hodně hladoví po úspěchu,“ vzkázal soupeřům Roberts Bukarts.