Práce pro klub je splněný sen, věřím, že sezóna bude úspěšná, říká trenér a obchodní manažer Ondřej Jordán
Jak ses v mládí dostal k hokeji?
Táta trénoval školu bruslení a přípravku a brácha do ní chodil, takže jsem se na té vlně svezl a bylo to pro mě jednodušší s hokejem začít. Kolem čtyř let jsem poprvé začal chodit na tréninky a tím, že celá naše rodina byla a je hokejová, jsem v tom pokračoval až do juniorského věku.
Jaké bylo trénovat pod vedením tvého táty? Byl na vás tvrdý?
Říká se, že nejhorší je trénovat svého syna. Trénoval mě s přestávkami až do šesté třídy a je pravda, že kolikrát když jsme třeba nehráli dobře, tak jsme od něj dostali v kabině sodu a pak když jsme spolu jeli domů, tak já ji po cestě dostal podruhé (smích). Ale to říkám s úsměvem, měli jsme velkou výhodu, že táta hokej hrál, trénování ho bavilo a spoustu nám toho mohl předat. Hlavně v těch začátcích, co se týče bruslení a podobně, poté už jsme se začali nějak formovat i sami.
Jaké bylo vyrůstat po boku staršího bratra Michala?
Brácha je ode mě o tři roky starší, takže to byl vždycky takový můj idol, který jsem se snažil dohnat. I to mi pomohlo v tom, že jsem se třeba ze začátku víc snažil, víc na sobě makal. Do dnešního dne je společně s Karlem Rachůnkem jedním z mých největších vzorů. Pak samozřejmě už bylo vidět, že na tom přece jenom byl hokejově jinde a měl lepší výsledky a dnes ostatně můžeme vidět, jak daleko to až dotáhl.
Jak jsi vnímal jeho následnou cestu hokejovým světem přes NHL, či národní tým?
Jsem na něj samozřejmě pyšný. Prožíval jsem to s ním velmi intenzivně, odcházel v mladém věku a žili jsme tím celá rodina. Ne každému klukovi se podaří dostat tak daleko a dokáže se tím sportem, který všichni tak milujeme, živit na takovéto úrovni. Samozřejmě mu přeju každý jeden úspěch, ať už to byla reprezentace nebo NHL. Byl jsem se za ním dokonce na měsíc podívat do Ruska na KHL, takže jsou to všechno super zážitky a myslím, že toho má ještě i hodně před sebou. Má to všechno vydřené a zaslouží si to. Je taky super, že pořád zůstává v kontaktu se svým rodným městem, počínání Zlína sleduje a zajímá se o něj a ostatně i jeho syn pokračoval v jeho cestě ve zlínské mládeži.
Jakým směrem se vyvíjela tvá hokejová kariéra?
Okolo deváté třídy už to bylo složitější, kromě Zlína jsem se potuloval i po okolních klubech. Nejvíc mi pomohlo, když jsem v juniorském věku odešel na Slovensko, kde jsem se trochu nadýchal čerstvého vzduchu, našel si nové kamarády a hodně se osamostatnil. Najednou se o sebe musí člověk postarat sám, a i začít trochu jinak nad životem přemýšlet, což pro mě bylo velice důležité. Naučilo mě to zodpovědnosti a myslím, že mě to posunulo mnohem víc, než kdybych do nějakých jednadvaceti zůstal v doma v uvozovkách v mama hotelu.
Co rozhodlo o tom, že ses hokeji přestal věnovat?
Bylo toho víc. V jednadvaceti jsem hrál na Slovensku první ligu, měl jsem za sebou i nějaká zranění s ramenem a klíční kostí a viděl jsem, že ten hokejový život po hráčské stránce asi už dál nepůjde. Hned jsem se ale dal na trénování, v Dukle Trenčín mě vzali do školy bruslení a postupně jsem se přes otce dostal zpátky do Zlína ke Zdeňkovi Sedlákovi, který mě začal brávat na své kempy. Neskutečně mě to začalo bavit a viděl jsem se v tom vlastně mnohem víc než v samotném hraní. Začátky byly samozřejmě těžší, nějakých deset let to pro mě byl spíš jen koníček, a proto jsem teď velice rád, že se tomu můžu věnovat naplno.
Čím ses během těch deseti let kromě trénování živil?
Přes různé pomocné práce na stavbách jsem se dostal do rolí obchodního zástupce pro firmu prodávající výživové doplňky pro sportovce. Bylo toho ale víc, každá taková životní zkušenost mě hodně posouvala a nebylo to jen o tom, že bych byl celou dobu na jedné pozici.
Snažíš se pro své svěřence být bezmeznou autoritou, nebo spíše kamarádem?
Asi trochu od obojího. Chci kluky hlavně co nejvíc posouvat, o to mi jde v první řadě. Sám o sobě vždycky říkám, že jsem přísný ale férový. Často to na nich i vidím, že když na ně člověk trochu přitlačí, tak ze sebe dokáží vydat maximum a dodat skvělé výsledky. Nesmí to ale zase být jen o tom, i ze své kariéry si pamatuju, jak se mi nelíbilo, když po nás trenéři jenom řvali. Je potřeba v tom najít balanc, a proto jsem rád, že tu můžu čerpat zkušenosti i od svých kolegů Zdeňka Sedláka, Luboše Vosátka, Honzy Srdínka, Martina Hamrlíka a dalších. Právě od nich se snažím co nejvíc inspirovat, je fajn vidět pod tu pokličku a sledovat, jak s klukama komunikují. Myslím, že mě to hodně posouvá a vnímám to, že jsem dnes už třeba jiný, než jaký jsem byl před dvěma roky.
V čem vidíš největší pozitiva propojení klubů Berani a Tigers?
Když jsem hrával po různých klubech v okolí, museli mí rodiče pořád řešit dojíždění na tréninky a na zápasy. Stálo je to spoustu času a nemalé finanční prostředky, za což jim musím moc poděkovat, že toho pro mě tolik obětovali. Právě v tom je propojení Beranů s Tigers pro rodiče ve Zlíně obrovskou výhodou. Hráči můžou trénovat a hrát v jednom městě, třeba odehrají zápas za Berany, další den si vezmou bágl na kolečkách, sjedou dolů do města a můžou hrát za Tigers. Zároveň se nám tím rozroste hráčská základna v mládežnických kategoriích, super je taky to, že máme A-týmy a B-týmy, takže v tom kritickém věku od deváté třídy do juniorky můžeme v každém ročníku udržet u hokeje pětadvacet hráčů navíc. Další velkou výhodou je třetí ledová plocha, hráči můžou navštěvovat spoustu speciálních skills tréninků, takže těch možností mají opravdu spoustu. Myslím, že by se momentálně ve Zlíně uživila i čtvrtá plocha. Každopádně jsem rád, že ta spolupráce obou klubů funguje a věřím, že se v budoucnu bude dál prohlubovat.
Aktuálně trénuješ oba týmy deváté třídy. Jak probíhala uplynulá letní příprava?
Byla to pro mě obrovská škola, připravoval jsem ji vlastně poprvé. Spolupracovali jsme na ní s hlavním trenérem Zdeňkem Sedlákem, bývalým trenérem tohoto ročníku Davidem Hermanem, který odchází do Finska a kondičním trenérem Radkem Jurčíkem. Nastavili jsme si její koncept a bylo super, že jsme se všichni čtyři vždycky shodli a navzájem se doplňovali. Zaměřili jsme se na silové tréninky, ale zároveň jsme kladli důraz na správnou techniku. Věnovali jsme se také obratnosti, rychlosti a myslím, že ta příprava dopadla skvěle.
Čemu přisuzuješ výborný výsledek deváťáků ve svazových testech?
Skončili jsme v celorepublikovém srovnání na třetím místě, což je fantastický výsledek. Kluci nám udělali obrovskou radost. Třeba v běhu na 1 500 metrů jsme dokonce splnili limit i pro dorosteneckou kategorii, což je opravdu úžasné a musíme kluky velice pochválit a poděkovat jim. Po skončení letní přípravy jsme si udělali takový teambuilding, opekli si špekáčky, což bylo taky moc fajn a teď už se všichni těšíme, až opět vyrazíme na led.
Jak bude během sezóny probíhat provázanost A-týmu a B-týmu?
V Áčku budou hrát samozřejmě ti nejlepší, je tu ale možnost, že když se třeba někdo bude vracet po zranění, nebo nebude ve formě, může se jít rozehrát do Béčka, a naopak hráč z Béčka může dostat šanci nahoře. Chceme, aby tam byla zdravá konkurence, protože vidíme, že právě ta hráče hodně posouvá. Věříme a doufáme, že naše tréninkové nastavení bude fungovat, kluci vidí, že když poslouchají naše rady a plní tréninkový plán na sto procent, tak to přináší výsledky. Uvidíme, jak se bude sezóna vyvíjet, rádi bychom nahoru posouvali i hráče z mladších ročníků a dali jim šanci. Na tom se pak ale případně budeme domlouvat s jejich trenéry Michalem Pšurným nebo Ivanem Rachůnkem.
S jakými ambicemi do sezóny extraligy devátých tříd půjdete?
Zdeněk říká, že ji chceme vyhrát (úsměv). To ale samozřejmě říkám s nadsázkou, to totiž říká asi každý. My chceme hlavně kluky co nejlépe připravit na přechod do dorostenecké kategorie, který je čeká příští rok. Bude to pro ně poprvé, kdy se v jedné kategorii potkají dva ročníky, takže to bude obrovský skok. Samozřejmě ale budeme chtít dojít v sezóně co nejdál.
Kromě trénování jsi v klubu také obchodním manažerem. V čem tato role spočívá?
Spočívá hlavně v oslovování nových partnerů pro A-mužstvo i pro mládež, kde chystáme třeba některé turnaje. Jsem rád, že s některými novými partnery se podařilo domluvit, převzal jsem i některé stávající a snažím se s nimi optimálně komunikovat. Právě to je nejdůležitější, partneři jsou totiž lační po informacích, i třeba ze zákulisí, takže je potřeba se o ně postarat. Razím teorii, že klub se neustále vyvíjí a spolu s tím by měla přinést nové aspekty i ona komunikace s partnery, což si myslím, že se momentálně daří. Má role je tedy rozmanitá, ráno přijdu na zimák a se věnuji právě obchodní činnosti, odpoledne pak máme tréninky. Kromě toho pomáhám i s některými organizačními záležitostmi v rámci zápasů A-mužstva. Je to pro mě vysněná práce, velmi mě baví propojení obchodní a sportovní stránky. Ráno se mi tak dobře vstává, na zimák se vždycky těším, máme tu dobrý kolektiv, za což jsem nesmírně rád.
V čem je obecně spolupráce s klubem pro partnery atraktivní?
Obecně se dá říct, že partneři mají skrze nás možnost dostat svou značku do povědomí veřejnosti. Je to ale živý proces, který je v každém případě individuální. Není jasně daná cesta, kterou musíme jít, spíš ale musíme nejprve zjistit potřeby toho potenciálního partnera. Někdo řeší propagaci na sociálních sítích, někdo chce benefity pro své zaměstnance v podobě vstupenek na zápasy, nebo firemních akcí. Tam vzpomenu třeba firmu Zako Turčín, pro kterou jsme byli partnerem na jejich dětském dnu, takže i tohle je možnost. Snažíme se najít společnou cestu, která by byla zajímavá pro obě strany a nebylo to jen o jednostranné partnerství.
Co očekáváš od nadcházejícího období?
Chtěl bych nám všem hlavně popřát pevné nervy a hodně štěstí. V mládeži doufám, že se nám bude dařit ve všech kategoriích a v A-týmu doufám v poklidnou a úspěšnou sezónu, abychom se vždycky na zápase mohli sejít, dát si v klidu pivo s klobásou a užili si ten sport, který všichni milujeme. Víme, o jaký cíl tu bojujeme a věříme, že se nám jej podaří dosáhnout.
