Trnitá cesta do extraligové kabiny (3.) Patrik Urbanec: Jsem vděčný, že tady můžu být
I přes největší týmové úspěchy, kterých mohl mezi českými mantinely dosáhnout, má o motivaci postaráno. „Dál si žiju svůj sen. V první řadě bych tady chtěl být jeden z klíčových beků. Pak se uvidí, co bude. Každý má nějaký sen odejít do zahraničí,“ přiznává zlínský zadák, který v extralize odehrál 119 zápasů a zatím si připsal tři góly a 20 asistencí. „Člověk musí mít obrovské štěstí se sem vůbec dostat. Ve správný čas pak musíte ze sebe dostat to nejlepší, co umíte a učíte se celý život. Měl jsem štěstí, že se to sešlo v pravý moment,“ je rád Urbanec za šťastnou shodu okolností.
Pomohlo mu, když se v sezoně 2012/2013 zranilo několik obránců. Kouč Vlach si z juniorky vytáhl právě Urbance a 20. listopadu naskočil proti Třinci (4:2). „Trenér za mnou přišel už den předem, že budeme hrát na čtyři obrany a že naskočím. Říkal jsem si, že nemám, co ztratit. Před zápasem jsem ani nebyl nervózní. Když jsem stál na střídačce u vrátek a pan Sedlák mi otevíral dveře, říkal jsem si: To ne, to bude hrůza,“ popisoval Urbanec. A hned při prvním střídání se proti němu řítil tehdy lídr kanadského bodování Martin Růžička. „Ježišmarja, problesklo mi hlavou. Nakonec to ale dopadlo dobře, chytil jsem se. Díky tomu jsem se dostal do nároďáku a odjel jsem na mistrovství světa. Neskutečný rok,“ vybavil si Urbanec, který se premiérové trefy dočkal jen o šest dnů později v zápase proti Slavii (4:3). V závěru základní části se připomněl v posledním zápase základní části, kdy v prodloužení trefil rozhodujícím gólem Prezidentský pohár pro vítěze základní části. „To byla třešinka na dortu toho roku. Bylo to neuvěřitelné, euforie. Vzpomínám si, že jsem se tam jel radovat za Čájou,“ pousmál se zlínský rodák.
Začínal ve třech letech pod dozorem svého táty, který zlínskému hokeji fandil. Přesto maminka jej dala i na lyžování, které si vyzkoušel. „To snad ještě dřív, než jsem poprvé stoupnul na brusle. Mamka rekreačně závodila. Ale nakonec dostal přednost hokej. Je to přece jen týmový sport, jsme parta kluků, zažijete víc legrace. V lyžování jedete sám za sebe nebo za reprezentaci. Hokej pro mě byla jasná volba,“ tvrdí Urbanec. „Přiznám se, že poslední tři, čtyři roky jsem určitě nebyl lyžovat. Už mi to docela i chybí. Ale kdybych si stoupl na lyže, tak bych se tady pak na ledě motal víc, než obvykle,“ usmál se.
Do školy nastoupil na devátou základní školu, kde úspěšně prošel sítem a od třetí třídy docházel na sportovní školu. „Z padesáti vybrali po testech 25 kluků. Tréninky jsme měli uzpůsobené škole. Skloubit to nebyl problém. Střední školu jsme vybírali podle toho, kde by mi vyšli vstříc. Bylo nás tam také sedm hokejistů a měli jsme individuální plán. Když jsme měli trénink nebo zápas, bylo to s učiteli domluvené. Vycházeli nám maximálně vstříc,“ děkuje Urbanec svým kantorům za trpělivost. Tím spíš, že jako sportovci byl Urbanec živé povahy a ne vždy to s ním měli učitelé jednoduché. „My jsme byli sígři. Tím si ale prošel každý. Do školy mě nebavilo chodit. Do třetí třídy jsem měl jedničky, ale pak se to zvrhlo. Nesnášel jsem fyziku a chemii a občanskou nauku. Na základce mě naopak bavila docela matematika. To jsme měli přísného učitele. Na střední škole ale už mě přestala bavit, a na poslední chvíli jsem to honil. Pár reparátů tam bylo, ale nakonec se to ukopalo a vždycky prolezl,“ pousmál se Urbanec.
Zároveň i v hokeji sbíral úspěchy. Od čtvrté třídy se každý rok zúčastnil mistrovství republiky. Dvakrát byl třetí, dvakrát druhý, v devítce celý turnaj vyhráli. Všechno vyvrcholilo ve starším dorostu, kde ve Velkých Popovicích pod trenérem Čechem vyhráli další titul. „Tohle byl asi největší úspěch. Tyhle roky se nám podařily. Jen první rok v dorostu se nám sezona moc nepovedla,“ vybavuje si Urbanec. Až v juniorech přišly první týdny a měsíce nejistoty. Nevěděl, co bude, řešil budoucnost. „Říkal jsem si, že pokud se nedostanu do chlapů, budu si muset hledat práci. Člověk chodí do čtvrťáku, přemýšlí nad Přerovem, pak se zraní pár kluků, začne tady trénovat a věřit, že by to přece jen mohlo jít,“ vysvětluje Urbanec, že při prvních pochybnostech není třeba házet flintu do žita a dál bojovat.
- KDY JSTE S HOKEJEM ZAČAL A KDO VÁS K NĚMU PŘIVEDL?
„S hokejem jsem začal ve třech letech a přivedl mě k němu můj táta, který odmala fandil hokeji, ale neměl možnost jej hrát. Začínal jsem na veřejném bruslení. Vzpomínám si, že mi to moc nešlo. Chodili jsme i na rybník. Jak je nyní restaurace u přístavu na lodi, bruslilo se tam často. Chodili jsme tam i se školou.“
„Jednou v životě. Na přelomu deváté třídy a dorostu. Když jsem hrál v Uherském Hradišti. Když jsem tam šel, říkal jsem si, že přece tam se nebudu živit hokejem. Probral jsem si to v hlavě. Netrvalo to dlouho, maximálně tři dny. Doma jsme to probrali, snažil jsem se to vzít tak, že se tam vyhraji. Byla to zkouška odolnosti, když vás vyhodí z týmu. Nakonec ale na to vzpomínám rád, hrávali jsme tam na dvě lajny a byl jsem pořád na ledě. Když jsem se vrátil, začal jsem si víc věřit. Od té doby mě nikdy nikam neposlali.“
