U žáků je nejdůležitější sportovní všestrannost, říká kondiční trenér Radek Jurčík

Jaké byly v mládí tvé sportovní začátky?

Prošel jsem opravdu hodně sportů. Většinou jsem dělal dva sporty zároveň, hlavně to tedy bylo judo a fotbal. Judu jsem se věnoval osm let, jezdil jsem na různá mistrovství České republiky a podobně. Do toho jsem ještě tady ve Zlíně hrával fotbal, nicméně s tím jsem v určitém momentě skončil, abych se mohl posunout na vyšší úroveň právě v judu. Okolo třinácti jsem skončil i s judem a spíš už na takové hobby úrovni začal dělat triatlon. Od patnácti let jsem pak začal pískat hokej, takže jsem se do toho prostředí dostal v roli rozhodčího. V návaznosti na to jsem se pak dostal na školu, kde se má profesní dráha začala více formovat.

Jak těžké bylo v tak nízkém věku s pískáním začít?

Hodně mi pomáhali mí starší kolegové, kterým tímto moc děkuji za to, že mi vůbec dali možnost se tomu věnovat. Sám jsem aktivně nikdy hokej nehrál, snažil jsem se ale zdokonalovat, a tak jsem si domlouval různé tréninky s juniory v Uherském Brodě, kde jsem měl kamarády, a tak jsem s nimi mohl odmakat letní přípravu a začátek ledu. V té době jsem nepískal žádné mužské soutěže, nejvyšší soutěž pro mě byla liga starších žáků. Tu už jsme pískali ve třech, takže jsem byl vždycky čárový a zkoušel jsem si ten samotný pohyb na ledě. Sám bych asi neměl žádnou šanci se do toho dostat, tím že jsem u sebe ale měl starší kolegy, jsem měl šanci se prosadit.

Zmínil jsi, že tvá profesní dráha začala studiem. O jaký obor se konkrétně jedná?

Vybral jsem si obor Osobní a kondiční trenér na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde jsem aktuálně uzavřel třetí ročník a čekají mě státnice a obhajoba bakalářská práce.

Jak ses následně dostal k Beranům?

Byla to vlastně docela náhoda. Jel jsem v roli instruktora na lyžařský kurz s jednou zlínskou základní školou, kde v mé třídě shodou okolností byli i mládežničtí hokejisté David Jünger a mladý Ondra Veselý. Následně mě kontaktoval právě Ondra Veselý starší, kterému ve finále nejvíc vděčím za to, že tuto práci mám. Spojil mě s Lubomírem Vosátkem, se kterým jsem se domluvil, že na klub nastoupím na praxi. Umožnil mi se k nim připojit na letní přípravu deváté třídy a dorostu.

Jaké kategorie máš v klubu na starosti v současnosti?

Aktuálně jsem kondičním trenérem mládeže a na starosti mám všechny žákovské kategorie od deváté třídy níž. Ty nejmenší ročníky toho v rámci suché přípravy ještě tolik nemají, takže mou hlavní starostí jsou žáci od páté do deváté třídy.

Jak kondiční příprava těchto kategorií probíhá?

Zaměřujeme se hlavně na nácvik techniky posilování. Namísto činek tedy používáme dřevěné tyče a každý cvik si zkoušíme. Postupně začínáme s jednoručkami, kde je člověk schopný zvednout mnohem menší odpor a dokáže se perfektně naučit techniku, držení loktů, postavení lopatek a podobně. Začínáme v nejnižší pozici, tedy na zemi a postupně jdeme na oporu o lavici a následně do dalších progresivních cviků.

Jakým způsobem se hráčům věnuješ individuálně nad rámec týmových tréninků?

Záleží na tom, kdo se ozve. První trénink si vždycky uděláme takový zajížděcí, projedeme si základní pohybové vzorce. Tím, že jsou z klubu, tak zhruba vím, jak na tom jsou, a tedy jak s nimi dále pracovat. Samozřejmě je to jen na nich, v čem se chtějí zlepšovat a podle toho s nimi začínám pracovat a snažím se je rozvíjet v tom, co sami považují za svou největší slabinu.

Máš za sebou stáž v Kanadě. Jaké zkušenosti sis z ní odnesl?

Strávil jsem měsíc ve městě Cochrane v provincii Alberta, zhruba půl hodiny cesty od Calgary. Měl jsem možnost se podívat do tamní malé akademie, kde jsem navštívil tamní kondiční trenéry. Mají tam kategorie U13 až U17, takže rozpětí je poměrně velké. Sledoval jsem hlavně tréninky na suchu a největší rozdíl byl v tom, že příprava je tam takřka individuální. Trénují v menších skupinách po maximálně šesti lidech, a to jak na ledě, tak na suchu. Trenéři tedy mají více prostoru pro nějaké korekce chyb v daném pohybovém úkolu a samy děti se toho můžou mnohem více naučit za mnohem kratší čas.

Jak bude tvá práce pokračovat během samotné sezóny?

Je to velice individuální a záleží na plánu samotných zápasů. Podle toho se domlouváme s trenéry všech kategorií a přizpůsobujeme tréninkový proces v těch jednotlivých týdnech. Plánujeme to tak, aby hráči nebyli přetrénovaní a zároveň abychom v nich udržovali a dále rozvíjet kondici a progresivní zatížení a mohli se posouvat.

Jaký typ pohybu bys doporučil mladým hráčům v žákovském věku ve volném čase?

Nejdůležitější je určitě všestrannost. Jak jsem říkal na začátku, sám jsem prošel celou řadou různých sportů, a to všechno se mi později hodilo, už třeba na té vysoké škole, kde z toho všeho byly zápočty, které rozhodně nebyly jednoduché. Všem, kteří chtějí zlepšit svou pohybovou zdatnost, bych tedy doporučil vyzkoušet si co nejvíce sportů, dokud tu možnost mají, tedy do nějaké té šesté třídy. Plavání, gymnastika, basket, volejbal, házená a spousta dalších sportů může dětem pomoci vylepšit celkovou pohybovou gramotnost a dát jim ten správný základ.

Jak je k tomu motivovat?

Největším problémem jsou podle mě telefony, s čímž mi asi dá za pravdu většina trenérů. I my dospělí s tím máme velký problém, odvádí nás to od jiných činností a nejsme schopní se dostatečně hýbat. U dětí je to o to důležitější, protože právě v tomto věku se jejich tělo nejvíce vyvíjí. Co se týče motivace, ta musí vzejít především od jejich nejbližších a těmi jsou rodiče. Je to ale i naše břímě, proto se s Ivanem Rachůnkem a dalšími trenéry snažíme domlouvat co nejvíce všeobecného rozvoje během letní přípravy. Děti si tak letos měly možnost vyzkoušet právě judo, podívali jsme se do gymnastického sálu, kde jsme chodili po kladině a dělali řadu dalších cviků. Do toho se snažíme aplikovat i různé atletické tréninky, které teď zaměříme na rychlost a výbušnost, tedy lineární běhy, změny směrů a podobně.