Bojovník Valentin: Dobrodružná cesta domů
Prohráli jsme první utkání v předkole s Olomoucí, ale hned v kabině nás zasáhl ještě větší šok. Na Slovensku zastavili extraligu. Budeme vůbec zítra hrát? To byla první otázka, která nás všechny napadla. Nikdo nám nebyl schopen odpovědět, takže jsme se museli připravovat na odvetu.
V úterý ráno nás čekalo rozbruslení. A přišlo rozhodnutí. Česká vláda vydává bezpečnostní opatření. Akce s účastí nad 100 lidí jsou zakázány. To už začíná být zlé. Co když se v rámci časové úspory zruší předkolo a my nebudeme mít šanci dostat se dál? To ne, my chceme hrát dál a bojovat za Zlín.
Do Olomouce jsme měli vyrazit ve 13:15 a ve 13 mělo vyjít prohlášení Českého svazu. Jenomže prohlášení se zpozdilo, a tak jsme vyjeli a věděli jsme, že existuje šance, že se třeba u Přerova otočíme a pojedeme domů. Ze srandy jsme propočítávali počet lidí na zápase, kteří jsou nutní a do stovky jsme se vejít dokázali jen velmi těžko.
Nakonec se zápas odehrál, ale bylo to jedno z nejdivnějších utkání, co jsem kdy hrál. Bez fanoušků to není hokej. A je jedno, jestli fandí nám nebo soupeři. Oni jsou hlavní motivací a těm svým chce člověk udělat radost. Doufám, že už to nikdy nezažiju. Cíl jsme splnili, z Olomouce jsme odváželi vítězství, série byla srovnaná, ale tohle vítězství bylo hořké.
Druhý den se soutěž přerušila. Byli jsme rádi, že budeme mít možnost předkolo dohrát, ale zároveň jsme nechtěli vypadnout ze zápasového tempa. Pro mě osobně to znamenalo ještě jedno velké zklamání - moje žena a dcera už mě letos neuvidí hrát. Má žena i dcera už měly objednané letenky a v sobotu se vracely do Severní Ameriky. Všechno bylo připravené, ale to jsme ještě netušili, jaké dobrodružství nás čeká.
Když se v Česku vyhlásil nouzový stav a liga byla ukončena, pochopili jsme, že se opravdu něco děje. Uzavření hranic nám vůbec nehrálo do karet. Zabookoval jsem si letenky. Měl jsme letět jiným spojem, než moje žena, ale důležité pro nás bylo dostat se domů. Být s naší rodinou.
Hned jsme se začali balit. Navíc se k nám dostávaly informace, které nasvědčovaly tomu, že i Kanada brzy zavře hranice. To by pro nás znamenalo, že se domů nestihneme vrátit a zůstaneme v Česku, ve Zlíně, sami. Máme Zlín moc rádi, ale v těchto těžkých časech jsme chtěli být se svou rodinou.
Ovšem moje žena obdržela zprávu, že její let byl zrušen! Jak mohl být zrušen, když můj let zrušen nebyl a měli jsme být stejném letadle? Začalo kolečko telefonních hovorů a proseb. Jenže na letecké společnosti v té době nebylo možné se dovolat. Co máme dělat? Odletět bez rodiny pro mne bylo nepředstavitelné. Díky kontaktům v klubu jsme vyslali na letiště do Vídně spojku, která se nacházela kousek od letiště a zjistili jsme, že jeden z problémů spočíval v tom, že máme francouzské občanství, ale letíme do Kanady, která zavírala hranice.
Larry nepočítal s dřívějším odjezdem a nemohli jsme se mu dovolat. Naštěstí se nabídli Libor a Karolína z marketingu, že nás na hranice zavezou a zároveň vrátí naše auto do Zlína. Loučení bylo těžké. Nikdy jsem si nemyslel, že zažiji takto divoký odjezd domů.
Ještě v úterý v noci jsme na letišti zkontrolovali, že ve čtvrtek opravdu odletíme do Kanady. Ve středu už nás čekal příjemný den ve Vídni. Na obědě jsme náhodou potkali i s posádkou našeho letu, se kterými jsme se dali do řeči. Slíbili, že odletí buď s námi nebo vůbec. Jaká náhoda, která nás nakonec zachránila.Blíží se čas našeho odletu. Byli jsme odbavení, připraveni nastoupit do letadla. Už jsme byli jednou nohou v letadle, když nás požádali o potvrzení z nemocnice, že jsme byli 14 dní v karanténě a nejsme tedy nakažliví. S pomocí pilota, se kterým jsme se o den dřív seznámili, jsme byli schopni vysvětlit, že v karanténě v nemocnici jsme nebyli. Poslali nás tedy na lékařskou prohlídku, kde zkontrolovali, jak se cítíme a změřili nám teplotu a pak jsme konečně mohli nastoupit a vytouženě odletět. V Torontu jsme přistáli kolem 22. hodiny středoevropského času. Posbírali jsme veškeré své věci a vydali se na 6 hodinou cestu do Montrealu, odkud jsme v sobotu odlítali na náš ostrov. Domů. Do Saint-Pierre-et-Miquelon.
Z našeho domova ve Zlíně jsme vyrazili v úterý k večeru a domů na ostrov jsme dorazili v sobotu. Byla to dobrodružná cesta. Dneska už jsme víc než týden v domácí karanténě. A i když mě mrzí, že jsme nepostoupili dál do play-off a neodehráli víc zápasů, jsem rád, že jsem doma se svou rodinou a užíváme si jeden druhého a toho, že jsme zdraví. Protože zdraví je to nejdůležitější.
