Sezona 1980/81 znamenala významný milník v historii zlínského hokeje, první mužstvo tehdejšího TJ Gottwaldov se natrvalo usadilo v nejvyšší soutěži. Svou novodobou prvoligovou kariéru odstartoval klub 10. místem, když o pouhé dva body uhájil prvoligovou příslušnost před týmy Plzně a bratislavského Slovanu. Do města obuvi přišel nový trenér Jaroslav Volf z Kladna, v roli asistentů působili Ladislav Maršík a Horst Valášek. V gottwaldovském hokeji se objevily nové tváře: Eduard Novák, Vladimír Kocián, Dušan Vojáček a Jaroslav Matuška. Přestaly platit nerozhodné výsledky a poprvé rozhodovala tzv. náhlá smrt. A hokejisty TJG tato novinka potkala již v prvním ligovém utkání na domácím ledě se Spartou. V dalším průběhu sezony se náhlá smrt svěřencům Jaroslava Volfa vyhýbala.
V sezoně 1981/82 byla liga velmi vyrovnaná a týmy od 5. do 12. místa dělilo pouhých osm bodů. Gottwaldov skončil opět s rezervou dvou bodů na devátém místě. Stejný počet bodů získal i desátý Zetor Brno a jedenáctá Plzeň. Celý klub a široké zázemí se přesvědčili o tom, že je možné vytvořit podmínky, aby oddíl nemusel elitní soutěž opouštět. Velmi důkladná byla příprava, v níž bylo s celky nejvyšší soutěže a národních lig odehráno téměř dvacet přípravných a šest pohárových utkání. Hokej se stal ve městě obuvi trvalým fenoménem na vysoké úrovni. . Další sezona 1982/83 vypadala nadějněji, tým se umístil na sedmé příčce, když se z ligy poroučel slavný klub SONP Kladno. Od mužstva odešel úspěšný kladenský trenér Jaroslav Volf a nahradil ho bývalý plzeňský hokejista a osvědčený praktik Zdeněk Haber, asistenty zůstali Horst Valášek a Ladislav Maršík. Ke změnám došlo v hráčském kolektivu, zatímco výbor oddílu v čele s Oldřichem Ondrou se nezměnil. Hlavním podporovatelem hokejové činnosti zůstal zůstal nadále patronátná podnik Závody přesného strojírenství. Patnáctá sezona v lize byla zajímavá i tím, že vedle druhého nejlepšího umístění v nejvyšší soutěži po ročníku 1967/68 dokázali hokejisté poprvé v historii ukončit mistrovské boje s aktivním poměrem branek!
Následující sezona 1983/84 příliš radosti nepřinesla. Mužstvo se zachránilo s vypětím všech sil, když se na jeho stranu přiklonilo i potřebné štěstí. Hokejisté TJG získali o pouhý bod více než sestupující Plzeň. V roli šéftrenéra začal sezonu Zdeněk Haber, vedle Ladislava Maršíka u týmu působil další asistent Ota Mrlík, když Horst Valášek byl přesunut na jinou práci. Po sérii neuspokojivých výsledků se na střídačce koncem listopadu objevila trojice Bohumil Kožela, Jaroslav Stuchlík a Ladislav Maršík a posléze pouze dvojice Kožela, Maršík. Jednalo se o nepříznivou sezonu, neboť začátkem října došlo u Litomyšle ke srážce hráčského autobusu s kamionem na cestě k utkání do Pardubic. Vedle drobných zranění byli vážně zraněni útočník Miloš Říha a asistent trenéra Ota Mrlík. Nejednalo se o vydařenou sezonu. V jejím závěru vedení klubu realizovalo vyloučení hráčů, kteří narušovali morálku. Nakonec zůstala nejvyšší soutěž i po těchto problémech ve městě zachována.
Varování týmu v předešlé sezoně stačilo a v ročníku 1984/85 dosáhlo mužstvo nejlepšího umístění v historii klubu a získalo bronzové medaile za třetí místo! Přišel první medailový zisk, na který příznivci čekali dlouhou dobu. Vše začalo v létě, kdy přišel zkušený pardubický hokejista a trenér Zdeněk Uher, po jeho boku stáli Ladislav Maršík a Ota Mrlík. S každým novým trenérem přichází i řada nových názorů na způsob hry, na kvalitu hráčů, na trénink a na organizaci hry. Bylo vcelku logické, že došlo opět k řadě změn. Někteří hráči odešli, další byli dáni na hostování a někteří měli statut tzv. střídavého startu. Z vojny se po Antonínu Stavjaňovi vrátil i Rostislav Vlach, z Opavy přišel Radim Raděvič, stabilní místo si v mužstvu vybojovali rovněž juniorští reprezentanti Michal Tomek a Tomáš Kapusta. V plné formě byl brankář Jiří Králík, který celou sezonu odchytal v životní formě. Z olympiády v Sarajevu si přivezl v únoru 1984 stříbro, aby výborné výsledky v klubu korunoval světovým zlatem na světovém šampionátu v Praze. Zkrátka celá sezona proběhla v maximální herní pohodě, nepřišla žádná herní krize. Po úspěšném vstupu do soutěže rostl postupně i výkon pouze průměrných hráčů, a tak se zrodila jednoznačně nejúspěšnější sezona v historii oddílu. Sedmnáctá ligová sezona se zapsala bronzovým písmem do historických análů.
Hrdinou a základním kamenem bronzového týmu byl brankář Jiří Králík: „Byly to pro mne nezapomenutelné zážitky. Po návratu z Jihlavy, kde jsem po třech sezonách doma absolvoval plných sedm roků hokejové vysoké školy, jsem se znovu vrátil na celé dvě sezony domů. Po zisku stříbrné medaile na Zimním olympijských hrách 1984 v Sarajevu přišel velký úspěch. Podařilo se tehdy vytvořit v týmu dosud nevídanou atmosféru spolupráce a odhodlání k maximálním výkonům, vzdáleným dosavadní průměrností, která ve vrcholovém sportu neměla a stále nemá co dělat. Celý ligový úspěch mi pomohl k inspiraci pro reprezentaci na světovém šampionátu v Praze. Jednalo se o vyvrcholení mé hráčské kariéry, dosažení cíle, pro který jsem od svých hokejových začátků trénoval a doslova žil každým dnem.“ Zdeněk Uher: „Samozřejmě rád vzpomínám na období, v níž se tehdy ještě gottwaldovský celek probojoval do špičky československého hokeje. Moc jsme se všichni kolem radovali a s námi široká obec příznivců ve městě a okolí. Když vzpomínám na všechny kluky, musím zvláště vyzdvihnout Jirku Králíka. Byl to nejen velký brankář, ale i osobnost, která působila morálně na všechny hráče na ledě. Sportovec, jehož i dnes chtěli mít i dnes všichni trenéři ve svých týmech!“ Ladislav Maršík: „Vyhrávali jsme mnohdy velmi těsně, ale bojovalo se a vyhrávalo. Ukázalo se, jak dokáže mužstvo z průměrnosti pozvednout i špičkový gólman. A Jirka Králík takovým gólmanem byl.“
Od roku 1985 se u nás opět zavedl systém vyřazovacích bojů, tentokrát se však nápad hrát play off uchytil a atmosféru napínavých závěrečných zápasů si diváci mohou vychutnávat dodnes. Borci TJ Gottwaldov se hned napoprvé v sezoně 1985/86 do play off probojovali ze šestého místa, narazili však na pozdějšího finalistu Duklu Jihlava, a to byl tvrdý oříšek. Svěřenci Zdeňka Uhra prohráli 0:3 na zápasy. Po třinácti letech se nejvyšší soutěž vrátila k dřívějšímu hracímu modelu s 22 zápasy – dvanáct celků v základní části a dalšími dvanácti zápasy v nadstavbové části. Dále následovala závěrečná část čtvrtfinále play off o titul mistra mezi týmy na prvním až osmém místě. Pozměněný hráčský kádr TJG již bez gólmana Jiřího Králíka, který odešel do německého Rosenheimu, nedokázal zopakovat medailové umístění, nicméně nehrozila mu ani starost s boji o záchranu. Nakonec mužstvo vybojovalo výborné páté místo, když v play off o pátou příčku porazilo Trenčín 2:0 na zápasy.
Skvělý úspěch slavil starší dorost, když vyhrál svou skupinu a v dalších bojích získal titul přeborníka ČSSR. Úspěšné družstvo vedli Stanislav Přikryl a Jiří Šelešovský.
Podobný osud jako v předchozím ročníku potkal gottwaldovské hráče i v sezoně 1986/87, kdy narazili v play off na budoucího mistra Pardubice a opět podlehli v nejmenším možném počtu zápasů. Po základní a nadstavbové části skončili hokejisté TJG na osmém místě, poté nepřešli před Pardubice, porazili v duelu poražených ze čtvrtfinále Zetor Brno a v duelu o pátou příčku podlehli 1:2 na zápasy bratislavskému Slovanu. Mužstvo nadále vedl Zdeněk Uher ve dvojici s Ladislavem Maršíkem.
Jak vzpomíná na uvedenou sezonu vynikající obránce, mistr světa z Prahy 1985 a Vídně 1996 Antonín Stavjaňa? „Až do mistrovství světa v Praze jsem se zúčastňoval jen juniorských šampionátů, kde jsem většinou bral stříbro. Zlatá medaile mně přinesla obrovskou radost. K podepsané hokejce všemi spoluhráči jsem si ponechal i příslušný dres, to bylo mou reprezentační a medailovou zvyklostí. A ke vzpomínkám na tehdejší dobu v oddílovém odění? Abych se udržel v reprezentaci bylo nutné hrát doma stále nejvyšší soutěž. Po bronzové sezoně odešel nejlepší gólman z mistrovství světa Jiří Králík na angažmá do Bavorska, další reprezentant Luděk Čajky narukoval a odešel i střelec Pavel Mezek. Tyto zásahy do mužstva a již méně přesvědčivé působení trenéra Zdeňka Uhra znamenaly zhoršení ligové pozice a herních výkonů. Zřejmě jsme si všichni včas neuvědomili, že za sebou nemáme Králíka. Z toho pramenila i řada hodně nešťastných a těsných jednobrankových porážek. Tehdy v mých 22 letech si mne kluci zvolili jako kapitána mužstva. To nešlo odmítnout, ale znamenalo to být oporou psychickou a hráčskou, což byla tehdy velká změna od časů na ledě, kdy jsem se soustředil jen na vlastní výkon. Nakonec se vše nějak zvládlo a v nadstavbové části jsme uhráli alespoň celkové šesté místo. V této sezoně jsem nastřílel dvanáct ligových gólů, nejvíce z obránců. Tak to snad nebylo tak nejhorší. ..“ Výrazný úspěch získal mladší dorost pod vedením Horsta Valáška a Karla Heima, když se stal mistrem ČSR a v bojích o titul mistra Československa získal třetí místo. Následující sezony si byly v mnohem podobné, především v tom, že se klub nedokázal probojovat mezi osm nejlepších a skončil tak těsně před branami play off. Nejprve v ročníku 1987/88 uhájil desátou příčku a v boji o 9. - 12. místo se ještě posunul o jeden stupínek výše. Jubilejní dvacátá ligová sezona mezi elitou znamenala přes stále velmi dobrou návštěvnost další sestup výkonnosti. Trenér Zdeněk Uher svou čtvrtou sezonu v Gottwaldově nedokončil. V polovině února výbor klubu vyhověl jeho žádosti o uvolnění, když celek byl na předposledním místě. Trenérské taktovky se chytl předseda oddílu Bohumil Kožela a společně s Ladislavem Maršíkem a Jaroslavem Stuchlíkem zachránili nejvyšší soutěž. Mimořádný úspěch slavili starší žáci pod vedením Jaroslava Stuchlíka a Ladislava Miklíka, když se stali mistry ČSR!
V sezoně 1988/89 obsadilo mužstvo desáté místo po základní části a v celkovém účtování devátou příčku. Klub si připomněl 60 let ledního hokeje ve městě, nicméně větší úspěch nepřišel. Prvoligový kolektiv trénovali Ladislav Maršík a Jaroslav Stuchlík. Hokejisté TJG do samého závěru bojovali o ligovou příslušnost. Začátek soutěže byl nevýrazný a mužstvo kleslo až ke dnu ligové tabulky. Zlepšení nastalo až po reprezentační listopadové přestávce, kdy vedení provedlo změny. Do hráčského kádru byli zařazeni bývalí hráči Miloslav Sedlák, Miroslav Kořený, vedením realizačního týmu byl pověřen Bohumil Kožela, funkci předsedy převzal JUDr. Josef Ondík. Přestože kolektiv v dalších zápasech předvedl řadu slibných výkonů, na lepší příčky to nestačilo a muselo bojovat o ligovou příslušnost. Politické změny a sametová revoluce v závěru roku 1989 zasáhly i do hokejových sfér a klubový název TJ Gottwaldov se stal minulostí. Mužstvo bojovalo v dalším průběhu sezony 1989/90 pod hlavičkou TJ Zlín a po základní části okupovalo šesté místo. V play off se mu ovšem podobně jako v předcházejících sezonách nedařilo a opět si neporadilo s pozdějším finalistou Duklou Trenčín. Byly vytýčeny vyšší cíle, které se však splnily spíše po 44 kolech základní části soutěže, po nichž byl zlínský celek vedený dvojicí Eduard Novák, Stanislav Přikryl na šestém místě a živil naději na play off ze slibného postavení. Cestu ve vyřazovacích bojích však zkřížili trenčínští vojáci, kteří si dvěma těsnými výhrami zajistili postup do semifinále. Další vojenský celek z Jihlavy poté poslal Zlín pouze k souboji o sedmou příčku s Vítkovicemi. Bohužel štěstí se přiklonilo na stranu Severomoravanů, když ve třetím rozhodujícím zápase rozhodli v prodloužení! Jednalo se o nešťastnou sezonu, rozporuplnou, ale rovněž bolestnou a tragickou. V listopadu dal přednost Tomáš Kapusta zámořské šanci, po Vánocích krutá daň v podobě vysoké porážky 5:11 s Pardubicemi na domácím ledě a pouhé tři dny poté tragické smrtelné zranění Luďka Čajky v Košicích ….
Smutná vzpomínka na Luďka Čajku …
Hrálo se 32. kolo základní části nejvyšší hokejové soutěže ročníku 1989/90 v pátek 5. ledna 1990 v Košicích na stadionu Ladislava Trojáka s domácím celkem východoslovenských Železáren. Po drtivé porážce na vlastním ledě 5:11 od Pardubic před třemi dny se chtěli Zlínští rehabilitovat v souboji s jedním z vedoucích celků soutěže. Velmi dobře se jim dařilo, když brankami Čajky, Hrstky a Vlacha vedli po dvou třetinách na ledě soupeře 3:2! Přihodila se však věc, která znamenala přerušení celé soutěže a na dlouho poznamenala atmosféru kolem našeho hokeje. Zlínský kapitán a reprezentační obránce, rodák z Českého Těšína, tehdy 26letý Luděk Čajka, buď najel do nepředpokládané rýhy v ledu nebo byl neúmyslně přistrčen košickým hráčem. Dnes již nikdo stoprocentně nezjistí, co se přesně opravdu stalo. Luděk v plné rychlosti narazil hlavou do mantinelu za brankou. Tragický následek - jeden zlomený a jeden roztříštěný krční obratel s vážným poškozením míchy, což znamenalo smrtelné zranění. Z bezvědomí se již zlínský hokejista přes všemožnou snahu a zákroky neprobral a 14. února zemřel. I to byla sezona 1989/90, od níž nese zlínský zimní stadion své jméno. Luděk Čajka ve své prvoligové kariéře sehrál 297 zápasů a dal 33 branek. Ta prvá v Košicích byla bohužel poslední ...
Luďku, nezapomeneme!
O rok později klub zasáhl jev pro dnešní dobu více než typický, a to další změna názvu. Nejprve se objevil tým SK Zlín, aby do nové sezony 1990/91vstoupil klub pod novým jménem AC ZPS Zlín a znakem berana. Zkratka AC znamenala associated club dobrovolné sdružení bývalého hokejového oddílu TJG, krasobruslařského oddílu a sdružení rekreačního sportu pracovníků hlavního sponzorského podniku ZPS. Do play off se dostaly jen první čtyři celky, a tak se Zlín musel spokojit se sedmým místem. Ročník byl ve znamení řady novinek, neboť první sezona po sametové revoluci se hrála s novým herním řádem a rozšířením nejvyšší soutěže na čtrnáct mužstev. U mužstva zůstala trenérská dvojice Eduard Novák, Stanislav Přikryl. Zlínskému celku chybělo sedm bodů k tomu, aby se probojoval do play off. Z nových hráčů do Zlína přišli Vlk, Heš, Jurík, Suhrada, Leggett a odchovanci Maláč, Mimochodek, Roman Hamrlík, P. Přikryl, Rajnoha, Vajdák, Kočvara a Boháč.
V roce 1991 přišla další novinka v podobě rozdělení ligy na dvě skupiny. Zlínský tým obsadil v ročníku 1991/92 v relativně slabší východní skupině čtvrté místo a v play off se potkal s pražskou Spartou. Dokázal konečně vyhrát alespoň jedno utkání vyřazovacích bojů, ale nakonec podlehl 1:3 na zápasy. Vedení klubu začalo usilovat, aby zlínský celek vybředl z průměrnosti a zahájil cestu k vyšším příčkám nejvyšší soutěže. Z nových tváří se ve zlínském hokeji objevil Václav Baďouček z Plzně, dále trenéři sázeli na vlastní odchovance. Ligové zkušenosti získávali Roman Čechmánek, Miroslav Okál, Pavel Kowalczyk, Radim Vrla, Patrik Hučko, Martin Kotásek a Zbyněk Mařák. Zajímavostí sezony bylo, že brankář Ladislav Blažek odešel v rozehrané soutěži v lednu 1992 do Olomouce. Opět se změnil hrací systém soutěže, i když pouze na jeden rok. Došlo ke změně na trenérském postu, Stanislav Přikryl se posunul na pozici hlavního kouče, když v roli asistenta přišel Miloš Říha.
V sezoně 1992/93 postupovalo do play off dvanáct celků a týmu AC ZPS Zlín se poprvé podařilo přejít přes první kolo. Klub se slavnou minulosti Dukla Jihlava mu podlehl 2:3 na zápasy, ve čtvrtfinále se o vyřazení Zlína postarala pražská Sparta, pozdější mistr ligy. Zlínští hokejisté v konečném účtování získali sedmé místo. Rozdělení ČSFR znamenalo i rozdělení hokejové soutěže a následný vznik samostatné české extraligy. K týmu přišel nový trenér Josef Augusta, asistentem zůstal Miloš Říha. Z nových hráčů se objevili Roman Meluzín, Radek Bonk, Tomáš Grošek, Radim Tesařík, Roman Kaňkovský, Herman a odchovanci Krajíček a Kolařík.
První sezoně ve zlínském dresu odkrojil Roman Meluzín, který přišel do Baťova města z Brna. Roman se stal dvojnásobným mistrem světa z Vídně 1996 a Lillehammeru 1999. „Do Zlína jsem šel v naději, že si tady zahraji lepší hokej. Rovněž sportovní perspektivita s trvalým pobytem v nejvyšší soutěži byla lákavá. Brno pouze balancovalo na chvostu elitní společnosti, Zlín měl naopak perspektivní celek, což se rovněž projevilo dvě sezony po mém příchodu vybojováním stříbrných medailí. Ve Zlíně jsem se brzy „chytl“, hrál jsem se zkušenými hráči Josefem Štraubem a Radimem Raděvičem. Hned v prvním roce působení ve Zlíně jsem nastřílel deset branek. Od mých začátků v Blansku je pro mne lední hokej vším, samozřejmě vedle rodiny.“
